Je neděle, skoro jedenáct hodin večer. Venku prší a bubnování deště na moje střešní okna mě překvapivě neuspává, i když jsem za poslední tři dny naspala dohromady nějakých dvanáct hodin. Od čtvrtka jsem totiž měla na starosti hlídání mého osmiletého bratránka, který má ve zvyku vstávat ve chvíli, kdy ho první ranní sluneční paprsky polechtají po tváři, a chce se hrát. Když k tomu připočtete oslavování vynikajícího výsledku olomouckého hokejového týmu do čtyř do rána, tak je jasné, že nejsem zrovna ve své nejlepší kondici.
Otázka ale je, co je moje "nejlepší kondice"?! Většinu času jsem neskutečně kousavá, ironická osoba, která má ke všemu co říct. Problém ale je, že ne všichni jsou na to zvyklí. A i ti, co už mě znají nějakou dobu, si určitě přejí, abych se trochu uklidnila a zjemnila. Ubrala trochu. I když já vždycky říkám, že přesně kvůli mým (blbým) kecům, mě mají lidé tak rádi. Nevím, jestli je to pravda, ale uklidňuji se tím a vždycky to na chvilku pomůže.
Včera ale přišla krizovka. Tak velká krizovka přichází jednou za občas (a díkybohu za to, častěji bych to asi neustála). Byla jsem ve stavu, kdy jsem seděla u stolu a brečela jsem. Brečela jsem hodinu v kuse, a i když byla celá rodina doma a dva metry ode mě spal bratránek, nikdo nepřišel a nezeptal se, co mi je. Začalo to páteční výhrou hokejistů - jsou jenom fanynka, nijak jsem jim k výhře nepomohla, ani neznají moje jméno, ale dojalo mě to. Pak bylo oslavování, asi tři hodinky spánky a dorazil mě bratránek večer, který prostě z ničeho nic přišel, objal mě a řekl, že mě má hrozně rád, dal mi pusu a šel spát. A já jsem si uvědomila jednu věc - on je jediná osoba, kterou jsem zatím nezklamala. A já se hrozně moc bojím toho, že přijde den, kdy zklamu i jeho.
Byla půlnoc, když jsem se konečně chystala zalehnout do postele a dohnat ztracené hodiny spánku. Nemám ráda usínání, protože to má člověk až příliš času na přemýšlení. A těsně před usnutím mi proběhla hlavou myšlenka, že jsem zklamala především sama sebe. A to je snad ještě horší, než když zklamete své okolí (ale jenom o fous). Zklamala jsem samu sebe, protože neumím jít za svým snem. Neumím ustupovat, pořád si melu to svoje a jenom se dostávám do problémů kvůli tomu. Neumím najít náplň svého života.
Jestli něco umím perfektně, tak to je si stěžovat.
Něco se musí změnit. Někdo se musí změnit. A tím "někdo" jsem já. Problémem je, že jsem srab.
Jednu věc ale vím jistě - psaním o mých problémech na internet ničemu a nikomu nepomůžu. Ale aspoň jsem si to všechno přiznala. Je dobré napsat to někam, než si pořád lhát do kapsy a říkat si, jak jsem na tom dobře.
Včera ale přišla krizovka. Tak velká krizovka přichází jednou za občas (a díkybohu za to, častěji bych to asi neustála). Byla jsem ve stavu, kdy jsem seděla u stolu a brečela jsem. Brečela jsem hodinu v kuse, a i když byla celá rodina doma a dva metry ode mě spal bratránek, nikdo nepřišel a nezeptal se, co mi je. Začalo to páteční výhrou hokejistů - jsou jenom fanynka, nijak jsem jim k výhře nepomohla, ani neznají moje jméno, ale dojalo mě to. Pak bylo oslavování, asi tři hodinky spánky a dorazil mě bratránek večer, který prostě z ničeho nic přišel, objal mě a řekl, že mě má hrozně rád, dal mi pusu a šel spát. A já jsem si uvědomila jednu věc - on je jediná osoba, kterou jsem zatím nezklamala. A já se hrozně moc bojím toho, že přijde den, kdy zklamu i jeho.
Byla půlnoc, když jsem se konečně chystala zalehnout do postele a dohnat ztracené hodiny spánku. Nemám ráda usínání, protože to má člověk až příliš času na přemýšlení. A těsně před usnutím mi proběhla hlavou myšlenka, že jsem zklamala především sama sebe. A to je snad ještě horší, než když zklamete své okolí (ale jenom o fous). Zklamala jsem samu sebe, protože neumím jít za svým snem. Neumím ustupovat, pořád si melu to svoje a jenom se dostávám do problémů kvůli tomu. Neumím najít náplň svého života.
Jestli něco umím perfektně, tak to je si stěžovat.
Něco se musí změnit. Někdo se musí změnit. A tím "někdo" jsem já. Problémem je, že jsem srab.
Jednu věc ale vím jistě - psaním o mých problémech na internet ničemu a nikomu nepomůžu. Ale aspoň jsem si to všechno přiznala. Je dobré napsat to někam, než si pořád lhát do kapsy a říkat si, jak jsem na tom dobře.
 |
| Celá já! |
